Hlídka v Ardenách

(...) Whartonův román se právem řadí k nejpůsobivějším dílům proti válce, neboť místo učebnicového hrdinství přichází se zoufalstvím, místo zpovykané disciplíny nasazuje fantazii a namísto frází navlečených do erárního mundúru svaté války hájí svobodu jedince, jež je nade všecko. (...) jeho podivuhodný vánoční příběh v barvě khaki si vystačí bez Hellerovy švejkárny i bez Vonnegutových útěků do sci-fi a srší to v něm sarkasmy, z nichž běhá mráz po zádech. Píše na ně, že válka je vůl - a ještě větší volové jsou ti, kdo si na ni hrají.

Hlídka v Ardenách nabízí velmi dobře vystavěný příběh, jež nechá chladným málokoho, k čemuž jistě přispívá i čtivý překlad.

Hlídka v Ardenách je vynikající román, protože ukazuje, že strach má mít člověk spíše z průměrných lidí, kteří mu velí, nežli ze stejně postavených, proti nimž musí z cizí vůle bojovat.

(...) Wharton odkrývá události, podobně jako v předchozím Birdym, postupně a pomalu, předkládá nám jednotlivé psychologické portréty mužů uprostřed hlubokých, neznámých lesů. (...) Pomalost vyprávění nás má ukolébat, připravit na zlom, který tušíme od začátku. Popis zámku nám může evokovat Körnerovu Adelheid, svou syrovostí a osamoceností, zmarem; vánoční atmosféra je krutě zničena, nakonec zůstává jen pocit šoku.