Žít, abych mohl vyprávět

Márquez má u nás početnou a věrnou skupinu obdivovatelů již od 70. let, kdy knihy Sto roků samoty či Kronika ohlášené smrti patřily v lepší společnosti k povinné četbě.

Zdá se, že příležitostným otevřením problému macondismu bylo nadhozeno základní téma naší a budoucí doby: vztah mezi technicky pokročilejším globálním „Severem“ a kulturně starším „Jihem“...

(...) Český překlad prvního dílu vzpomínek Gabriela Garcíi Márqueze je kulturní událost roku. (...) Velký spisovatel píše vlastně celý život jeden jediný příběh. Ten Márquezův je o čase a lidech v něm a o síle lidské paměti, která, ač stále více nahlodávaná a přibrušovaná s ohledem k momentálnímu kursu banánů, rajčat nebo vajec, se zdá být poslední nadějí lidstva na důstojný příběh.