Josef Kordík (*1948) Volání stát se knězem zaslechl na koupališti. Tři roky po kněžském svěcení podepsal Chartu 77. Přišel o státní souhlas, přesto dál sloužil mše, za což dostal půlroční podmínku. Začátkem 70. let vstoupil k jezuitům, koncem 70. let od nich odešel. Živil se rukama. Po listopadu 1989 se stal farářem v Železnici kousek od Jičína, kde dodnes vytváří živé farní společenství. V nedalekých Valdicích slouží jako vězeňský kaplan. 

Ukázka:

To léto bylo krásné i díky Chartě. StB si s ní nevěděla rady. Pomlouvačná kampaň vzbuzovala spíše pobavení, tři zatčení byli slabým zastrašením a Chartě to vše v podstatě prospělo. Vydávala jeden dokument za druhým a signatářů přibývalo po stovkách. Velice důležitá skutečnost v činnosti kněze je zbavování se strachu. V evangeliích je sice mnohokrát napsáno: „Nebojte se!“, ale uvěřit tomu slovu a uvést ho do skutečnosti vlastního života je záležitost trvalá, celoživotní.

Ten rok jsem se díky příkladu Charty zbavil velikého dílu strachu. Projevovalo se to třeba v tom, že jsem se přestal bát okresního církevního tajemníka a snažil jsem se vzpírat jeho zastrašování a omezování. Říká se jim docela hezky – církevní tajemník, ale výstižnější by bylo proticírkevní tajemník. Jsou prodlouženou rukou StB. Mají svoje vlastní agenty z řad návštěvníků kostela. Shromažďují nejdetailnější informace o životě a působení kněží a věřících. Kontrolují všestranně kněze při bohoslužbách a hospodaření farností. Instruují své agenty a pracovníky národních výborů, jaké pomluvy mají šířit o kněžích, aby narušili jejich pověst a poštvali lidi proti nim, a zase naopak, aby byli kněží na lidi naštvaní.

Mnohokrát mi tento okresní církevní tajemník řekl, že to a ono ví od „toho blbce tajemníka MNV“. Účastní se kněžských schůzí, mají připomínky i ke zcela náboženským příspěvkům a vše životné a pravdu hledající se snaží zadusit. Při naší vikariátní konferenci označil referáty o koncilových dokumentech za pobuřující a příště se v nich nesmělo pokračovat. Disponováním příspěvky na opravy nutí kněze ke vstupu do PiT (Pacem in Terris - odtud paxteriér pozn. OKO). Jistý kněz kdysi žádal o značný finanční příspěvek na opravu velikého kostela.

Tajemník mu řekl: „Dostanete to, když vstoupíte do PiT.“ Protože se jednalo o skutečně velikou částku, rozhodovalo se o tom ve větším fóru. O přestávce ekonom Okresního národního výboru (ONV) tomu knězi řekl: „Nevstupujte tam, ty peníze dostanete stejně.“ Ten kostel je totiž turisticky atraktivní a opravit se musel. Jiný kněz žádal tajemníka o příspěvek na nátěr plechové krytiny věže. Tajemník, tak jako vždy, řekl: „Přijďte za mnou na ONV, projednáme to.“ Kněží tedy chodí k tajemníkovi jednat. V tomto konkrétním případě takové jednání trvá už několik let a věž pomalu rezaví a dnes už to žádný nátěr nezachrání. Bude muset přijít klempíř a položit plech nový. Že to bude stát víc peněz? To není tak důležité. Hlavně že kněz ztratil spoustu času a nervů „jednáním“, že bude příležitost k dalšímu „jednání“ a pro kněze přibude starost o klempíře a plech.

Při prvním setkání se mne tajemník vyptával, co jsem zač, přesvědčoval mne, abych moc neopravoval, že mne považuje spíše za studijní typ, abych studoval na doktorát teologie, že bych mohl přednášet na fakultě, vyptával se, jaké mám plány do budoucna. „Když se budete angažovat, budete mít docela slušný postup.“ „Jestli myslíte angažovat se v Pacem in Terris, tak v tom se angažovat nebudu.“ Pro něho to bylo, jako když mu vrazí kudlu do zad. Hekal, nemohl ze sebe dostat slovo. Pak řekl: „Tak se aspoň neangažujte proti.“