Ukázka:

* * *

Ale ještě žije. Přestože na chvíli ztratil vědomí. Ti hajzli pobíhají a pokřikují někde přímo nad ním. Nevidí je, ačkoli tma již není neproniknutelná. Do koutků očí dopadají proužky světla. Uvědomí si, že by mohl vidět víc, kdyby na něm… Kdyby na něm neležela ta tíha. Tíha těla, které ho zavalilo. Pokusí se to tělo nadzvednout. Marně.

Krátce nadýchne a zkusí to jinak: „Hej!“ Ale i toto zachroptění zůstane bez odezvy. Ten muž je mrtvý! Jako většina trupů kolem. I když je stále slyšet sténání. „Hej!“ sykne znovu. Hlasitěji. Přitom doufá, že to neslyší ti nahoře. Kromě dalšího zasténání však jiná odpověď nepřijde. Zato hlasy popravčích se ozvou blíže. „Zasraná práce! Kdo se s tím má tahat?! Ještě mi to svinstvo rozežere ruce!“ „Měl sis vzít rukavice, kreténe.“ „Držte huby! A dělejte, ať už to máme za sebou!“ „Pojďme chlapi!“

Co chtějí dělat? Branko cítí, jak v něm roste napětí. Ještě před chvílí vkleče automaticky drkotal otčenáš, ale když ho zásah kulky srazil k zemi a ostří sekery vniklo do předloktí levé ruky, byl smířen se smrtí. Následný omračující úder kladivem měl být tím posledním, co zažil. Teď však znovu převládá touha žít. Zkusí pohnout ztuhlým trupem. Pocit chladu je přebit ochromující bolestí. Zjišťuje, že leží na levém boku. S rukama stále za zády. A tedy s dráty na zápěstích.

Co může dělat? Horečnatě přemýšlí. Navzdory tlaku mrtvého těla dýchá poměrně bez potíží. To znamená, že na něm nemůže ležet velká váha. Možná právě jen ten jeden chlap. Dokáže ho nějak odsunout? A vyškrábat se nahoru? Ale jak bez pomoci rukou? Zkusí jimi pohnout. Levou paží projede záblesk ještě větší bolesti. Tam ho ťalo ostří sekery. Proniklo až k zápěstí. Pak si uvědomí, že pravice zvládla asi deseticentimetrový pohyb směrem vzhůru. To znamená, že ruka není spoutaná! Už není spoutaná! Břit musel dráty přeseknout. Může použít paže!

Náhle ucítí, jak na něj shora něco dopadá. Sypká hmota. Prášek. „Dělejte, u pičku materinu! Je to vápno! Nemá se to kurva vdechovat! Nasypte tam rychle zbytek a padáme!“ Vápno! Posypou mrtvé nehašeným vápnem. K urychlení rozkladu. Mrtvola nad ním Branka chrání před plným zásahem. Ale i k němu již žíravina pronikla. Musí pryč! Ale musí čekat. Bezmocně. V bolestech, které mu teď škubají celým tělem. Pod kobercem vápna. Ale stále živý.

To bílé svinstvo nevydává žádný zápach. Ale škodí každým dotykem, každým nádechem.

Polkne nahromaděné sliny. Natočí hlavu, aby si kryl oči. Naslouchá. Konečně se zdá, že se hlasy katů vzdalují. Už není na co čekat! Pravou rukou zatlačí do těžkého trupu. Současně se levým loktem pokusí zapřít o hmotu pod sebou. Ale jen tiše zaúpí. Levačka je nepoužitelná. Sekyra vnikla příliš hluboko. Zkusí tedy jako hever použít zádové svalstvo. Pohyb mu okamžitě prozradí, že další rána musela zasáhnout bok těsně nad levou hýždí. Pravděpodobně jedna z kulek. Přesto se mu podaří nadzvednout sebe i mrtvého. Mužova paže sklouzne k Brankovu obličeji a spolu s ní se na něj zřítí bílá průtrž. Sranje! Několik částeček vápna proniklo do očí. Sranje! Sranje!

Prudce mrká očima, aby vyvolal slzy. Zároveň dál pravou paží zápasí s nehybným trupem. Na obličej dopadne další žíravina. Dusivě se rozkašle. Chrčí. Má pocit, že se mu z ran valí potoky krve. V transu se dere nahoru. Protlačí se na povrch. Mrtví zůstali pod ním. I bílý povlak je nyní několik centimetrů pod úrovní brady. Sune se dál. Řídí se jen hmatem a instinktem. Oči přetékají pálivými slzami. Přes moře trupů, hlav a končetin po několika minutách dosáhne stěny šachty. První malý úspěch! Ale má opravdu nějakou šanci? Sám? Pomyslí na ostatní kolem. Ztiší dech a napne uši. Žádný zvuk ani pohyb nenaznačuje, že by se i někdo jiný odtud snažil dostat.

Sténání kolem zesláblo. Branko tlumeným hlasem zvolá: „Hej! Je tu někdo?“ Vzápětí doplní: „Já jsem Branko. Zkusím se dostat ven. Jde někdo se mnou?“ Dál se ozývají steny, ale žádná slova. Je to marný, pomyslí si. Nikdo se k němu nepřidá. Dlaní zdravé ruky hmatá po nerovném povrchu stěny. Musí se dostat nahoru. Tam, odkud je shodili. Snad to nebude příliš vysoko. Potřeboval by se vztyčit, ale každý pohyb je bolestivý a namáhavý.

Přesto se mu nakonec podaří postavit se na nohy. Levým bokem a tělem se přilepí ke stěně, čímž uvolní pravici. Natáhne paži vzhůru a prsty téměř okamžitě nahmatá hranu podlaží nad sebou. Ale jen špičkami prstů. Zklamaně zaúpí. „Kurac!“ Je to moc vysoko. V tomto stavu nemá šanci se tam vytáhnout. Ale nevzdá to! Musí být způsob, jak se odtud dostat! Vydá se podél stěny. Téměř okamžitě klopýtne. Noha sklouzne po jednom z těl a chodidlo se proboří o patnáct centimetrů hlouběji, než mělo. Branko ztratí rovnováhu. Prudce dopadne na nehybnou masu. Plnou vahou na zraněnou levou paži.

Exploze bolesti ho na chvíli zcela paralyzuje. Dobré dvě minuty nehybně čeká, až nejhorší přejde. Jako by se ruka ulomila. Opatrně ji nahmatá. Zraněná paže je od lokte dolů zalita krví. Zranění musí být devastující. Ale ruka je s paží stále spojena. Zatím. Jestli přežije, možná mu ji stejně amputují. Ale teď je třeba pokračovat. Dál podél zdi, ale místo chůze se musí plazit. K bolestem a pálení očí se přidává i hučení v hlavě. Možná v důsledku úderu do týlu. Nebo kvůli velké ztrátě krve. Musí si pospíšit!

Leze dál. Centimetr po centimetru. S vírou, že tu někde musí něco být. Schody, žebřík či něco jiného, co ho dostane nahoru. Leze. Za zavřenými víčky se objeví světelné částečky. Je jich stále více. Divoce víří. A šumí. Stává se z nich ohnivý kotouč plný vnitřních kružnic. Rudých, černých a žlutých. Mění se ve spirálu, na jejímž konci září ohnivé plazma. Ale on leze dál.

Najednou vidí prosvětlenou louku. Plnou květin. Prochází se tu skupina dívek. Jedna má tvář Jeleny. On se k ní přibližuje. Vysokou trávou, sahající až nad kolena. K záhybům kalhot olivově šedé uniformy domobrany. Volá na ni. Ale Jelena jako by ho neslyšela. Ačkoli hledí jeho směrem, nic v jejím obličeji neprozrazuje poznání. Branko znovu otvírá ústa. Dívky se však otočí doprava a v úprku mizí za kopcem. I s Jelenou. Vrhne se za nimi. Trávu vystřídala kamenitá zemina. Zhroutí se. Stále myslí na Jelenu. Pomalu se sune za ní. Určitě je hned za vrcholem kopce. Pak se jeho pohyb zastaví. V cestě stojí nějaký keř. S tlustými větvemi. Tvrdými. Kovovými. Žebřík! Přelud zmizí. Žebřík! Přece jenom. Věděl, že tu něco musí být! Objev ho nabije novou energií. Po několika dalších minutách se po jednotlivých příčkách vydrápe do chodby nad šachtou.

...................